Podruhé jsme se setkaly za pár let v Domově Sue Ryder. Stala jsem se dobrovolnicí jako ona. Společně jsme pracovaly v dobročinném obchodě, aranžovaly výlohu, třídily knihy a přitom spolu hovořily. Já méně, spíše jsem naslouchala. Její životní příběh, ale i drobné události a zážitky. Po čase musela zanechat práce v Domově, ubylo jí fyzických sil. Co jí ale neopustilo, byl zájem o dění v Domově.

A tak jsme se setkávaly u ní doma. Pokaždé připravila skvělé sendviče a anglický čaj, pokračovala ve svém vyprávění. Já na oplátku líčila, co je nového v Domově. Tyto rozhovory ve mně zanechaly hlubokou stopu. Tato žena mi ukázala, že hořké, kruté, nespravedlivé chvíle mohou člověka posílit. Že je třeba udržet si nadhled a na některé události je lépe dívat se s humorem (nejlépe britským).

Mluvím zde o mé kolegyni, dobrovolnici, která se postupem času stala mou velkou přítelkyní.

Yvonne Šebesťáková, děkuji.

                                                                                Eva Hubeňáková, dlouholetá dobrovolnice
                                                                                a v současnosti i provozní dobročinných obchodů