Vážení přátelé,
jednoho dne letošního teplého podzimu jsem šel na důležitou schůzku. Na sobě sněhobílou košili, sako přehozené přes ruku. Náhle se mi nad hlavou mihl letící pták. Za letu se mi neomaleně vykálel přímo na zápěstí.
Má první reakce byla, přiznávám, hněvivá a ublížená ("...to se musí stát zrovna mně!"). A v zápětí mi došlo, jakou mám kliku - ptačí lejno nedopadlo ani na sako, ani na rukáv od košile. Jen na ruku, kterou jsem otřel a omyl. Došlo mi, že přes celoroční otevřené či skryté lamentování nad nedostatkem peněz v Domově je třeba si přiznat, že vše mohlo dopadnout podobně jako v případě ptačího incidentu mnohem hůř. S tím vědomím se patří říci: "Není příjemné zažívat nejistotu, ale jsem vděčný za všechnu podporu a setkání s Vámi - klienty, kolegy, dobrovolníky, podporovateli a dárci!"
