Výskot, vášeň, nadšení, ale i zlost, slzy, strach nebo smutek. Podívejte se na dětské hřiště. To vše se tam střídá v překotném tempu. Tohle jsme zažívali a dávali nahlas najevo, když jsme byli malí. Pak jsme se ale z dětského hřiště přesunuli do kanceláří, domů nebo jinam, kam chodí dospělí. A začali jsme zažívat pravý opak. Nejčastěji ticho nebo poklidný rozhovor. Emoce jako by se vytratily.
Proč o tom mluvím? Asi jste zaznamenali, jak se náš kolega Patrik Bém rozhodl velmi neotřelým způsobem podpořit Domov. Běžel 24 hodin na běžeckém trenažéru, urazil neuvěřitelných 137 km a vydělal pro Domov něco přes 35 000 Kč. Patrikův sportovní počin měl ještě jeden efekt, který byl v konečném důsledku mnohem důležitější. Mezi zaměstnanci, dobrovolníky a přáteli Domova se vzedmula obrovská vlna solidarity, zájmu, fandění, adrenalinu, dojetí. Ve finále došlo i na ty slzy! Zkrátka emoce řady z nás byly ty dva dny, co Patrik běžel, hodně nahoře. Pak přišel víkend a zemřel jeden z našich dlouholetých klientů. Toho starého pána jste prostě museli milovat. A vzápětí následovaly další ztráty. Zemřeli další klienti, kteří v Domově strávili nemalou část svého života. A zase došlo na slzy.
Říká se, že potlačováním negativních emocí ztrácíme část emocí pozitivních. Jinými slovy: odnaučíme-li se plakat, odnaučíme se i smát. V červnu jsme si v Domově Sue Ryder užili dostatek obojího. Bohužel. Nebo bohudík?
