První dobrovolník, který měl vést obchod, odešel po čtrnácti dnech, pak jsem to převzala já. Již si přesně nevzpomínám, jak byl obchod rozčleněn – měl snad 20 m2 a malou místnost vzadu, kde se dary třídily, žehlily a oceňovaly. Toto představovalo mnoho práce, zvláště po víkendu. V pondělí ráno jsme obvykle nalezli pytle oblečení, bot, knih a hraček, jak čekají venku, až dorazíme.
Osazenstvem obchodu byly čtyři Angličanky, známé jako Nevěsty války, protože přišly do Československa hned jak skončila 2. světová válka, spolu se stovkami jiných, se svými manželi, kteří tam sloužili v československých ozbrojených silách. Byly to Yvonne (na fotografii), Lucy, Norah a já.

Po několika týdnech jsme zavolaly českou přítelkyni Ruth, jako dobrovolnici účetní, která každý večer spočítala drobné a denní tržbu. Jak si vzpomínám, byl tam sotva prostor, kde se dalo pohybovat, a přece našlo tolik lidí cestu do obchodu, aby hledali výhodnou koupi. A těch tam bylo hodně. Naši spolupracovníci pracovali pilně, aby propagovali a vybavovali obchod. Neztráceli čas a oslovovali i velvyslanectví, zahraniční i české firmy, aby přispěly do obchodu a pomohly Sue Ryder i jinými způsoby.
Myslím, že my, které jsme pracovaly v obchodě, jsme se musely cítit tak, jak se cítili hledači zlata na Divokém západě. Takové to bylo nadšení. Byla to týmová práce, na níž můžeme být my „stařenky“, Yvonne, Lucy a já, právem hrdé. Dosáhla jsem stavu, kdy jsme nemohla již myslet na nic jiného a stěžovala jsem si Yvonne, že se nemohu ani dobře vyspat, protože se mi zdá o tom, jak získat další peníze pro Sue Ryder… (pokračování příště).

Ivy Kovandová