Dosáhla jsem stavu, kdy jsem nemohla již myslet na nic jiného a stěžovala jsem si Yvonne, že se nemohu ani dobře vyspat, protože se mi zdá o tom, jak získat další peníze pro Sue Ryder… Samotná Lady Sue Ryder s mojí přítelkyní Maggie Conu, která byla tehdy odpovědná za třiačtyřicet obchodů v Oxfordshiru, několikrát přijely z Anglie, aby byly osobně informovány o pokroku v rekonstrukci Michelského dvora a získávání finančních prostředků, což zahrnovalo i náš malý úspěšný obchod. Ze začátku byl provozován několika anglickými dobrovolnicemi, ale později se k nám přidalo i několik Češek, po té, co se nakazily naším nadšením.
Tehdy bylo v této zemi pro lidi mimořádně obtížné, aby si uvědomili, co znamená práce dobrovolníka. Totiž práci za žádnou materiální odměnu, ať již finanční nebo jinou. Proč pracovat a nebýt za to placen?
Mozky byly napínány ve snaze najít způsob, jak přidat do pokladny. Tehdy bylo tolik problémů! Např. když jsme oslovovali ministerstva a žádali o pomoc, jejich odpověď nebo přístup byl: „Když zde chce mít Se Ryder domov pro seniory, ať si ho zaplatí.“ Netrvalo však dlouho a tento postoj se změnil…
V obchodě Ruth počítala naše tržby, Yvonne byla nejpřesvědčivější z našich „prodejních děvčat“. Naopak Lucy dávala přednost drobným opravám oděvů, protože byla mistrem neviditelného stehu. Když jsme začínaly, potřebovaly jsme i police a podobné. Práce pro muže. A můžete si být jisti, že ženy dokázaly přesvědčit své muže doma, aby přispěli i oni. Během mých návštěv v Anglii, když jsem navštěvovala příbuzné, mne zvali přátelé z obchodů Sue Ryder, abych jim povykládala o životě v Československu a o našem obchodu. Téměř vždy pro mne měli několik kousků ošacení, abych je vzala s sebou na podporu našeho prodeje… Tolik, pokud jde o mé vzpomínky na ony dny…
Ivy Kovandová
