„Moje maminka Vladimíra Blažková se narodila ve Skutči u Chrudimi, kde žila do svých 15 let. Poté se s rodinou přestěhovala do Liberce, kde žila dalších 60 let. Maminka pracovala jako úřednice v zoologické zahradě a poté na bytovém družstvu. Mezi její největší koníčky patřila turistika, hlavně hory české i evropské, příroda, bylinky, ruční práce, knížky, divadlo, hudba. Maminka byla vždycky velmi aktivní člověk, velice oblíbený mezi všemi – v rodině, mezi kamarády, v práci. V pozdním věku bohužel onemocněla demencí s Lewyho tělísky, což je zjednodušeně řečeno kombinace Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby.  To, že maminka potřebuje naši pomoc, jsem zpočátku rozpoznávala velmi zvolna a složitě, protože žila v Liberci a já v Praze. Do telefonu nás dlouho přesvědčovala, že je vše v pořádku. Zpočátku to tak při našich návštěvách skutečně vypadalo. Ve druhé polovině roku 2008 se ale maminčin stav prudce zhoršil a v té chvíli jsem musela začít řešit situaci s pomocí sociálních služeb v Liberci. Dokud to bylo možné, chtěla maminka zůstat doma. Snažila jsem se pro ni zajistit pečovatelky a nechat ji v jejím domácím prostředí. To však fungovalo jen půl roku. Maminky stav se zhoršil natolik, že musela být hospitalizována. Nakonec skončila na LDN, přestala úplně chodit, komunikovat, téměř nejedla. Bylo jasné, že pokud necháme maminku v péči LDN, s největší pravděpodobností zemře. A tak jsme neváhali ani okamžik a odvezli ji domů do Prahy. Na začátku to nebylo vůbec jednoduché. Během jednoho týdne jsem musela zařídit polohovací postel, vozíček, praktického lékaře, ošetřování maminčiných proleženin, donášku obědů, pečovatelky. Vzala jsem si jí domů jako zcela nesoběstačného člověka a trvalo měsíce, než se jí začalo dařit lépe.

Maminčin současný stav je přibližně rok stabilizovaný. Znovu se naučila vstávat z postele, ze židle, pomalu chodí s pomocí chodítka, znovu začala číst a luštit křížovky. Ráda si zazpívá, podívá se na televizi. Maminčin běžný den má svůj řád od rána do večera, protože jakoukoliv změnu snáší jen stěží. Dopoledne k nám dochází osobní asistentka Verunka z Domova Sue Ryder, která se zaměřuje především na aktivizaci maminky. Ta spočívá v trénincích paměti, čtení a luštění křížovek, procvičování svalů a kloubů, povídání o životě, společném pečení pro rodinu. Verunka rovněž dohlíží na dodržování pitného a stravovacího režimu maminky. Na ten totiž lidé s demencí často zapomínají. Po obědě si jde maminka odpočinout a odpoledne přichází další pečovatelka, která se o maminku stará do mého příchodu. Ze svých zvyků a koníčků si maminka zachovala pouze čtení a luštění křížovek, na což se občas i tak těžko soustředí. Ostatní činnosti, které měla tak ráda, už bohužel nezvládá. Velkým maminčiným handicapem je její nedoslýchavost a velmi pokročilá artróza kyčlí.

Mám-li zhodnotit přínos osobní asistence Domova Sue Ryder, pak mohu říci, že tím největším pozitivem pro mne osobně je fakt, že mohu mít maminku doma a zároveň se mohu v klidu věnovat své práci. Vím, že o ni někdo pečuje tak, aby den strávila pokud možno aktivně! Pro maminku je největším přínosem osobní asistence pomoc při běžných úkonech, srozumitelná komunikace, cvičení paměti, povídání o životě. Maminka působí klidně a spokojeně, když za ní delší dobu dochází člověk, na kterého si zvykla a který se jí pravidelně věnuje.

Na závěr bych chtěla vzkázat všem, které potká v rodině to, co potkalo nás, že pokud Vám to situace jen trochu dovolí, nechte si rodinného příslušníka doma. Je to velký zásah do soukromí, ale ten pocit, že můžete pomoci nejbližšímu člověku, Vám nic nenahradí. A díky službě osobní asistence Domova Sue Ryder, kterou jsme zkombinovali s využitím služeb Centra sociálních služeb Prahy 2, se to dá zvládnout!“

Zuzana Kopáčová

Paní Vladimíra Blažková je naší klientkou od roku 2009.

Co je sociální služba osobní asistence?