Vypadá v pohodě a odhodlaně, o svém druhém dobrovolnickém životě mezi kolegy moc nemluví. Bere to jako samozřejmou věc. Jen náhodou jsme se například dozvěděli z televizního dokumentu, že Patrik vystoupal na Mont Blanc s vozíčkářkou, předtím se slepým horolezcem.

Patriku, kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl pomáhat jako dobrovolník?
Jako většina věcí v mém životě i  dobrovolnictví přišlo náhodně, tak nějak osudově. Přečtení rozhovoru s mladým postiženým klukem, který měl sen vrátit se po úraze k horolezectví, mě motivoval kontaktovat ho přes časopis a nabídnout mu pomoc. Dneska už se známe skoro 15 let a zase shodou náhod spolu dokonce bydlíme v jednom domě. A  jak všechno začíná od Adama, tak i můj kamarád se jmenuje Adam.

Jak jsi se dostal do Domova?
Jak jinak než náhodou, i když tentokrát to byla cílená náhoda. Vždy jsem pracoval v komerčních firmách, kde šlo jenom o zisk a všechno ostatní šlo stranou, což mě moc neuspokojovalo. Proto jsem se začal aktivně realizovat jako dobrovolník v různých organizacích. Když jsem pak měnil zaměstnání, snažil jsem se najít něco smysluplného, co by mě naplňovalo. Narazil jsem na nabídku Domova, která mě moc oslovila. Naštěstí jsem zaujal i já, a tak se mi splnil sen o smysluplném zaměstnání.

Tvoje dobrovolnictví vyžaduje nejen odhodlanost, ale taky odvahu a fyzickou kondici. Co chystáš do budoucna a jak se na podobné  akce připravuješ?
Plánů je spousta. Moje akce jsou většinou organizačně dost náročné, takže v průběhu roku zvládnu tak dvě větší věci. Nemůžu zanedbávat rodinu ani práci, počet dnů dovolené taky není nekonečný. Ale základem všeho je psychická pohoda, jakž takž zdravá výživa, aktivní pohyb a hlavně silná vůle. Protože kde je vůle, tam je i cesta. A někdy i cesta může být cíl.

O tom, jak to všechno dopadlo, si přečtěte zde.