Jsem zahradnice. Od devatenácti let jsem jí byla a vždycky budu. Je to zaměstnání šťastných lidí. Jak jsem se od vůně květin dostala k pachu desinfekce? Co má společného kořeněná vůně vlhké tlející země se šamponem, mastmi a odérem inkontinenčních pomůcek? Cit pro zdravotnictví je v mé rodině vrozený, ale to, že jsem ho vyzkoušela „naostro“, má na svědomí jedno plicní oddělení jedné jihomoravské nemocnice.
Šla jsem na návštěvu za pacientem a otevřenými dveřmi vstoupila do pokoje. Hned za dveřmi ležel člověk, troska, kostra. Až na nečisté spodní prádlo byl nahý. Rozpraskané, suché rty. Kalný pohled vodnatých očí se upíral přímo na mě. „Sestro, sestro, pojďte prosím sem – to přece nejde!“ Přivolaná sestra vyřešila mou prosbu a stížnost jednoduše po svém. Vyhodila mě z pokoje. Ten umírající a zmučený kostlivec byl můj tatínek. Někdo slyšel má slova a můj nářek, a ten někdo jednal rychle a milosrdně.
Ale tohle přece není možné, takhle se k člověku chovat! Takhle NE! Co mohu udělat? Něco musím udělat!
Jednou mi zčistajasna zavolala maminka mých dvou bývalých žáků a zeptala se mě, jaký mám vztah ke starým a nemocným lidem, a zda bych nechtěla zkusit práci v LDN v Motole. Souhlasila jsem, a následující tři roky jsem se v Motole učila pečovatelství. Přesněji řečeno jsem se učila spíše manuální zručnosti, protože po lidské stránce mi tamější zkušenost bohužel mnoho nemohla dát a často se mi vracely pocity z oné jihomoravské nemocnice. Z chování personálu vůči pacientům se mi mnohdy dělalo zle. Takhle také ne, napadalo mě často.
A opět někdo vyslyšel má slova a můj nářek. Koncem roku 2001 se mi ozvala jedna sestra, která se mnou v Motole pracovala a byla naladěná „na stejnou vlnu“ jako já. Z Motola přešla do Domova Sue Ryder krátce po jeho založení a řekla mi: „Nechceš to zkusit u nás? Mohlo by se ti tu líbit…“ A líbilo se mi to. Od té doby jsem pečovatelkou v Domově, a konečně můžu říkat: ano, takhle ano, tak by to šlo! Jednat s lidmi s úctou, trpělivostí a pochopením, být často jejich nejbližšími, cítit jejich bolesti a radosti, pomoci překlenout nejtěžší období jejich života a doprovázet je v něm… Ono to jde, ono to opravdu jde!
Běla Nováčková, pečovatelka
