Dobročinné obchody: Příběh jednoho starého obrazu….

Opravdu nevím, kdy se začal psát příběh starého obrazu, který teď  visí na stěně v mém obývacím pokoji a na který se s nostalgií dívám. Já o něm vím jen to, že před mnoha lety ho můj mladší bratr dostal darem od mě neznámých lidí. Přinesl si ho hrdě domů a kromě kolorované svatební fotografie mých rodičů a Božího požehnání nad dveřmi to byl jediný obraz, kterým se naše skromná domácnost mohla pyšnit. Podle způsobu zarámování to byl opravdu starý obraz a neznámý malíř na něm zachytil partu vesnických muzikantů, kteří se jeden za druhým plahočí hlubokým sněhem.

Můj bratr se oženil, odstěhoval se a obraz mu rodiče dali si s sebou. Bohužel zemřel velmi mladý, ve svých třiceti čtyřech letech a po jeho smrti prý jeho žena obraz vrátila mým rodičům. Na jeho další osudy si nepamatuji. I když jsem po smrti otce měla maminku pár let u sebe, nikdy jsem se jí už na namalované muzikanty nezeptala.

Před nějakým časem jsem se zašla podívat do dobročinného obchodu Sue Ryder v Heřmanově ulici. K mému obrovskému překvapení tam, opřený na skříni, stál obraz, na který si pamatuji ze svého mládí. Aspoň jsem téměř jistě přesvědčená, že se jedná o jeden a tentýž obraz. Poslala jsem jeho fotografii mé bývalé švagrové a ona mi mou domněnku potvrdila. A také mi řekla, že ho skutečně  vrátila mým rodičům, kteří prožili velkou část svého života na okraji Prahy, tenkrát vesnice Cholupice, dnes součást Prahy 4.

Samozřejmě jsem si obraz koupila. Kdo obraz namaloval (podpis na něm není), kdo ho daroval kdysi mému bratrovi, jakým způsobem doputoval až do obchodu Sue Ryder?  Kde byl více než třicet let po bratrově smrti? A konečně kdo ho věnoval do dobročinného obchodu? Nevím a asi se to nikdy nedozvím. Rozhodla jsem se, že ho pravděpodobně věnuji synovi svého bratra, aby měl po tátovi památku.

Škoda, že věci neumí mluvit. Každá  z nich může vyprávět svůj příběh, ale nám nezbývá nic jiného, než si jejich příběhy jen domýšlet...

Libuše