Kdo zaplatí naše stáří? Sue Ryder uspořádal diskusi o tom, proč nejde jen o peníze
Českou republiku čeká v příštích desetiletích jedna z největších společenských změn v moderní historii. Do roku 2050 bude každý třetí obyvatel starší 65 let. Pokud se systém dlouhodobé péče nezmění, bude potřebovat o 230 miliard korun ročně více a počet lidí, kteří budou dlouhodobou péči potřebovat, vzroste o 77 procent.
Veřejná diskuse o tom, kdo tuto změnu zaplatí, se teprve rozbíhá. Právě proto jsme v hotelu Fairmont Golden Prague uspořádali komorní setkání věnované naší vizi Šance pro důstojné stáří 2050.
Úvodní slovo patřilo naší dlouholeté patronce, herečce Antonii Martinec Formanové. V debatě, kterou moderovala zástupkyně šéfredaktora Forbes Česko Irena Cápová, se setkaly bývalá vládní zmocněnkyně pro lidská práva a ambasadorka Nadace BLÍŽKSOBĚ Klára Šimáčková Laurenčíková a investorka Andrea Lauren.
Klára Šimáčková Laurenčíková upozornila, že o stáří se dnes mluví více než dříve, ale jen málokdy pozitivně. Popsala také, proč se nenavazující péče nevyplácí nikomu. Z veřejného zdravotního pojištění se vynakládají značné prostředky na nemocniční léčbu, ale pokud je člověk následně propuštěn domů bez zajištěné návazné péče, hrozí, že se do nemocnice brzy vrátí v ještě horším stavu.
Andrea Lauren přinesla pohled osobní odpovědnosti za vlastní budoucnost. Zdůraznila význam času a dlouhodobého investování, které může pomoci zajistit finanční stabilitu ve stáří.
Obě řečnice se shodly na jedné věci, kterou ve svém vystoupení zdůraznil i ředitel Sue Ryder Matěj Lejsal: stáří není téma o někom jiném, ale o nás samých, jen o pár desetiletí dřív, než si to obvykle připouštíme.
Co našemu systému dlouhodobé péče nejvíce chybí?
Matěj Lejsal ve svém vystoupení pojmenoval tři zásadní problémy současného systému dlouhodobé péče v Česku. A to bez ohledu na to, zda péči financuje především stát, nebo samotný člověk.
Systém je nepředvídatelný – za srovnatelnou péči dnes lidé platí od několika tisíc až po desetitisíce korun, zatímco za velmi kvalitní péči si někdy nepřiplatí téměř nic.
Je neprovázaný – lékař nebo sociální pracovník často nabídne jen část řešení, aniž by na ni navazovaly další potřebné kroky.
A působí neovlivnitelně – dostupnost pomoci se mění podle volebních cyklů i rozpočtových priorit jednotlivých krajů a obcí.
Debata také ukázala, že zastánci silného veřejného systému i větší osobní odpovědnosti se shodnou na důležitosti finanční gramotnosti. Podle Sue Ryder nám ale v Česku chybí ještě jedna důležitá oblast – geriatrická gramotnost. Tedy povědomí o tom, co stárnutí přináší, jak funguje systém péče, jaké možnosti pomoci existují a jak se připravit na situaci, kdy budeme péči potřebovat my sami nebo naši blízcí. Ideálně dříve, než se ocitneme v krizi.
Konkrétní řešení už existují
S tématem úzce souvisí také náš projekt Stárnoucí Praha, v jehož rámci jsme zmapovali fungování systému dlouhodobé péče v hlavním městě a identifikovali desítky konkrétních opatření, která mohou přispět k jeho větší předvídatelnosti, provázanosti a ovlivnitelnosti. Tři z nich jsme na setkání rovnou představili. O nich i všech ostatních se budeme rádi bavit s kýmkoli, kdo má zájem se dozvědět víc.
Děkujeme hotelu Fairmont Golden Prague za poskytnuté zázemí, oběma řečnicím a naší patronce Antonii Martinec Formanové za jejich čas a všem účastníkům za pozornost, otevřenost a podnětné otázky.
