Společně objevujeme zapadlé klenoty
Domovský kaplan není jen kněz, který přijde jednou za týden. Je to někdo, kdo žije s týmem, poznává klienty i jejich blízké. Ví, jak nastavit péči. Přispívá k tomu, aby i ostatní mohli odpovědět na to, na co se často zapomíná. Na duchovní potřeby člověka. V Sue Ryder se spolu s katolickým knězem i protestantským pastorem tomuto poslání věnuje jako hlavní kaplan husitský farář David Hron.
Davide, v čem spočívá Vaše kaplanská práce v Domově po seniory Sue Ryder?
Snažím se klientům pomáhat vynášet poklady nasbírané v průběhu života. Připomenout krásné vzpomínky, formulovat věci, na kterých těm lidem vždycky záleželo, mají v sobě intimní nebo i sdílené bohatství. To je věc, která ve chvílích, kdy leží, jsou v tichosti, v osamění, tak třeba zapadne pod všemi těmi nostalgickými a melancholickými vzpomínkami a obavami, které se nutně objevují. Jsou to klenoty, které nejvíc svítí a ukazují, že život, jak ho žili, měl smysl a že ho má i nadále.
Jste součástí celého pečujícího týmu, zároveň je vaše služba poměrně důvěrná. Jde to dohromady?
Jde. Spoustu věcí dál nepředávám, jsou jen mezi mnou a klientem. A když jsou ty poklady různě pokrápěny slzami a krví, tak je svěřuji do modlitby. Do multidisciplinárního týmu předávám hlavně informace o tématech, u kterých poznávám, že jsou kupříkladu zraňující. Povzbuzuji pracovníky, aby je zbytečně neotvírali. Nebo naopak cítím nějaké volání po rozptýlení, tak se pak snažíme vymyslet nějaký způsob vyslyšení. V tom mohou hodně pomoci i dobrovolníci.
.jpg)
Máte nějaký konkrétní příklad?
Je tady paní, která chodila vždy ráda na mariánské poutě. Je z Moravy a přijde jí trapné, že nikdy nebyla ve Staré Boleslavi. Snažím se proto motivovat při plánování výletů, že by mohli vyrazit právě tam. I lidé, kteří nemají církevní minulost, zažívají zkušenost transcendentna a jsou oslovováni při poslouchání varhanní hudby. Občas proto navrhuji kostelní varhanní koncert.
Jak prakticky vypadá Vaše působení a spolupráce s celým týmem?
V pondělí, hned po ranním hlášení, kdy zjistím, jaké nepokojné informace přinesl víkend, mám schůzku s místní psycholožkou. Bavíme se o tom, pro koho v domově by byla největším přínosem návštěva - ať už moje nebo její. Říkáme si, na co se při setkání s klientem připravit, jak mu prospět, a od toho se odráží celý týden. Hned v pondělí po obědě je setkání širší skupiny vedoucích pracovníků a odborníků. Tam je zase příležitost vyjádřit se k jednotlivým klientům. Snažím se přečíst, co se odehrává, ať už v případech jednotlivců, nebo ve vztahových. V úterý prožívám totéž s druhým oddělením.
Jednou za čtvrt roku se sejde užší tým a snaží se vytvořit profil klienta. Aby každý měl přístup k tomu, co ten člověk má rád a co ne. Jestli třeba rád vyspává, tak je nutné tomu zohlednit sociální, zdravotní, aktivizační i duchovní program. Nebo naopak popsat témata, kterým se buď vyhnout, anebo s nimi nějak speciálně pracovat. Někdy pomohou drobnosti. Pokud třeba zjistím, že klient je citlivý na spěch, mohu instruovat pečujícího, aby trochu zpomalil. Přede dveřmi se zastavil, třikrát se v klidu nadechl a až pak vstoupil.
Narážíte i na ty, kdo o Vaši službu nestojí?
S programovým odmítnutím nebo s nedůvěrou se setkávám málokdy. Zároveň nebývá možné vytvářet hned prostor pro „křesťanský“ rozhovor. Nejdřív je potřeba zjistit, jestli si rozumíme s klientem lidsky. Někdy to nepřeskočí, i když by se zdálo, že si můžete být v mnoha ohledech navzájem blízcí. Navázat vztah důvěry a objevit, co pro toho člověka je důležité, co ne, kde prožívá bolest. Pokud zjistím, že jde vstříc křesťanské tradici, tak je pro mě radost hledat, jakým způsobem mu být prospěšný. Jestli to je četba žalmů, společné modlitby, modlitba růžence, breviáře, četba z Hesel Jednoty bratrské, zpěv duchovních písní, anebo navázání četnějšího kontaktu s někým z místní farní správy.
Většina lidí navzdory tomu, že nemá vazbu na žádnou církevní tradici, vnímá modlitbu jako komunikaci s něčím přesažným. Nemají problém společný rozhovor zakončit modlitbou, do níž se promítnou témata, která se během rozhovoru projevila.
Zaujala mě ta modlitba růžence. Ta přece v husitské církvi není obvyklá.
Není, ale rehabilitace mariánské úcty je v naší církvi už několik let velké téma. Nikdy se z ní zcela nevytratila. Měli jsme tu paní, katoličku, která měla velmi silnou mariánskou úctu. Navštěvoval jsem ji několikrát týdně a často jsme se spolu s ní a s TV Noe modlili růženec. Pro ni to byla krásná příležitost a pro mě taky. I z dřívějších zkušeností z práce s lidmi bez domova vím, že rozjímání nad Marií je nesmírně významné a nosné, tak jsem vůči tomu nebyl nikdy odmítavý. Blízkost Marie přináší velkou útěchu. Je to takový zdroj čistoty, nebo touhy po čistotě.
V ekumenické kapli Sue Ryder se střídáte s dalšími duchovními. Jak spolu vycházíte?
Bohoslužby tu jsou každé úterý. Dvakrát měsíčně katolická mše, jednou husitská a jednou tzv. ekumenická bohoslužba. Já tu působím teprve od března, ale jsme moc rád, že jsem mohl navázat na dlouholetou spolupráci s katolickou farností z Habrovky. Zvlášť často sem jezdí otec Alberto. Pokud někdo potřebuje zaopatřit či posloužit svátostmi, stačí mu zavolat a on dorazí.
Projekt kaplanství v Sue Ryder - duchovní podpora klientům, jejich rodinám, zaměstnancům - umožňuje finanční podpora Nadace J. V. J. Prosím, přidejte se také. ❤️
Autor rozhovoru: Mgr. Tomáš Kutil, redaktor zpravodajství a publicistiky Katolického týdeníku
Podpořím důstojnou péči o seniory
