Rozhovory s odborníky na téma case management: Dana Poustková - sociální pracovnice

Zastoupení profesionálů spolupracujících s Centrem pro důstojné stárnutí se stále rozšiřuje. Zahrnuje odborníky na téma case managementu z akademické sféry, z praxe fungování služeb pomoci, s praxí v řízení státní správy a také ze zahraničí. Dnes si představíme paní Mgr. Danu Poustkovou, sociální pracovnici na Městském úřadě, která přímo v praxi rozvíjí práci metodou case managementu.

Paní Poustková, dovolte nám poděkovat za Váš čas, který věnujete zapojení do projektu Centrum pro důstojné stárnutí a celkově tématu case managementu. Můžete se čtenářům krátce představit?

I já moc děkuji za možnost zúčastnit se Vašeho projektu, je to pro mě velmi přínosná a příjemná spolupráce.
A něco málo o mně: Po vystudování oboru sociální práce na VŠ jsem prošla různými pracovními zkušenostmi. Pracovala jsem v dobrovolnickém centru, v pečovatelské službě, v obchodní firmě, na oddělení – tehdy ještě dávek sociální péče, v rodinném centru, v chráněném bydlení pro lidi s mentálním postižením. A také na oddělení sociálně právní ochrany dětí – a zde jsem po dvou letech v roce 2015 pracovně vyhořela. Zpětně tuto zkušenost vnímám jako velmi užitečnou pro mě osobně i pro mé budoucí klienty. Více si hlídám hranice a svou roli a kompetence v jednotlivých případech a příbězích lidí. Celkově mě to přivedlo k jinému, hlubšímu přemýšlení o mé práci a úloze sociálního pracovníka.

Nyní pracujete jako terénní sociální pracovnice na Městském úřadě Mělník. Jak se Vám na této úrovni daří metodu case managementu rozvíjet?

Když jsem po výše zmíněném vyhoření nastoupila na místo terénní sociální pracovnice pro seniory a osoby se zdravotním postižením, vůbec jsem netušila, že by se na této pozici dala metoda case managementu využít. Kladla jsem si ale od počátku otázky – Co je moje role? Kdo jsou mí klienti? Nevyplácím dávky ani neposkytuji služby, co je tedy mým úkolem a jak mohu být klientům užitečná? A měla jsem to štěstí, že jsem hned záhy narazila na jedné konferenci na koncepci SIPS (Systém integrovaných podpůrných služeb) od MUDr. Zdeňka Kalvacha a následně jsme se jako Město Mělník zapojili do projektu Diakonie ČCE na ověření využití této koncepce v praxi obecních úřadů s rozšířenou působností. Zde je osoba case managera označována jako koordinátor podpory. Celá koncepce mi dávala velký smysl a byla jsem ráda, že můžu své praktické zkušenosti propojit s teoretickým základem.

Vytvořila jste Mapu podpory občanů Vašeho města, praktický nástroj pro orientaci v síti dostupných služeb v okolí klienta. Jak univerzální dokáže být tato Mapa podpory a čím může být prospěšná case managerům?

Mapu podpory jsem vytvořila v rámci projektu Diakonie ČCE, ale hlavně vlastně asi pro mou vlastní potřebu. Mám ráda, když je ve věcech systém a jsou přehledné – a nejlépe, když se vše vejde na jednu stránku. Jde v podstatě o graficky zpracovaný soupis všech dostupných služeb, dávek a institutů, které může člověk využít, když potřebuje z důvodu zdravotního handicapu nebo zhoršení zdravotního stavu podporu ostatních.

Pro mě osobně je Mapa podpory užitečná pomůcka, klientům ji popravdě moc nedávám – mám pocit, že by je to spíše zahltilo. Mám ale radost, když zjistím, že ji používají kolegové po republice – jako např. v Kolíně nebo v Zábřehu. Praxí jsem ale zjistila, že bych do Mapy potřebovala některé věci ještě zapracovat a pak mám ještě další nápady... Stále je na čem pracovat a to je moc fajn.

Jak se Vám daří mapovat potřeby a přání klienta v případech, kdy se na Vás neobrátí přímo senior, ale jeho rodina?

Někdy je na počátku těžké poznat, co jsou přání klienta a co rodiny, sousedů či jiných subjektů. Pro mě je ale nejdůležitější klient a jeho přání a potřeby. Občas je to trošku detektivní práce, ale mě ta různorodost baví a stále posouvá dál a za to jsem ráda.